ikona
2. Stupeň
Studijní témata pro 2. stupeň základní školy.

Lokální problémy ovzduší

Po vstupu emisí do atmosféry znečišťující látky nezůstávají ve stejném stavu, ale podléhají různým přeměnám. Mezi chemickými přeměnami škodlivin v ovzduší jsou dvě skupiny, které mají zvlášť velký význam pro životní prostředí. Jsou to reakce okyselení, výsledkem čehož je kyselý déšť a reakce oxidace, jejichž výsledkem je fotochemický smog a tvorba pro živé organismy velice škodlivého troposférického ozonu.

smog_velka

Kyselý déšť

Kyselé srážky (acidifikace) jsou definovány jako typ srážek s pH nižším než 5,6. Normální déšť má pH mírně pod 6 — je mírně kyselý. Toto přirozené okyselení způsobuje oxid uhličitý, který tvoří s vodou slabou kyselinu uhličitou.

Kyselý déšť je způsoben oxidy síry pocházejícími ze sopečné činnosti a spalování fosilních paliv, nebo také oxidy dusíku pocházejícími například z automobilů. Jakmile se rozptýlí do atmosféry, začnou reagovat s vodou za tvorby sirných a dusíkatých kyselin, které padají na zem ve formě deště. Může také vznikat malé množství kyseliny chlorovodíkové.

Zvýšená kyselost v půdě a ve vodních tocích se nepříznivě projevuje na rybách a rostlinstvu. Kyselý déšť také urychlí zvětrávání uhličitanových materiálů (například vápencové skály nebo i omítek na budovách atd.). Kyselina ve vodě mobilizuje toxické kovy jako hliník v jezerech. Hliník způsobuje nadbytek slizu, který obaluje rybí žábry a tím zamezuje řádnému dýchání. Růst fytoplanktonu je potlačován vysokou kyselostí vod a zvířata, která se jím živí, trpí hladem.

Stromům ubližují kyselé deště různými způsoby. Mohou porušovat voskovitý povrch na listech a strom je tím náchylnější k mrazu, houbám a hmyzu. Mohou také zpomalit růst kořenů což má za následek málo výživy pro strom. Také uvolňují toxické ionty v půdě a ty užitečné jsou vyluhovány pryč (jako v případě fosforečnanů). Stejně tak působí kyselé srážky např. i na úrodu na polích.

kysely_dest_velka

Smog

Slovem smog, které vzniklo spojením dvou anglických slov smoke (kouř) a fog (mlha), označujeme silně znečištěné ovzduší, směs mlhy s kouřem. Jde o mlhu znečištěnou kouřem z komínů továren i rodinných domků, z výfukových plynů automobilů apod. Ke vzniku smogu dochází zejména při nepříznivých rozptylových podmínkách, které často bývají způsobeny vznikem inverzní situace.

Fotochemický smog vzniká chemickými reakcemi oxidů dusíku s těkavými organickými látkami (VOC) za přítomnosti slunečního světla. Proto je výskyt tohoto jevu těsně vázán na průmyslově znečištěné regiony a městské aglomerace. Vzniklý ozon se větrem roznáší na velkou vzdálenost a následně zasahuje a poškozuje rostliny ve volné zemědělské krajině.

Rozlišujeme dva druhy smogu:

  • letní smog (někdy se označuje jako fotochemický, losangelský nebo oxidační) vzniká za účinku slunečního záření komplikovanou soustavou fotochemických reakcí zejména mezi oxidy dusíku (NOx), těkavými organickými látkami (VOC) a dalšími složkami atmosféry. Reakcí vzniká přízemní ozon. Přízemní ozon je sekundární znečišťující látkou v ovzduší, která nemá vlastní významný emisní zdroj. Jeho prekurzory pochází z automobilové dopravy. Maxima dosahuje v poledne a v odpoledních hodinách. Přízemní ozon má negativní vliv především na lesní porosty a úrodu na polích
  • zimní smog (někdy se označuje jako londýnský nebo redukční) vzniká převážně na podzim a v zimě v průmyslových aglomeracích z klasických škodlivin (NOx, SO2, CO, prach atd.) a zesilují ho teplotní inverze. Maxima dosahuje brzy ráno.

 

Eutrofizace

Eutrofizace je způsobena nadměrných přísunem živin v podobě dusíku a fosforu do vod. Způsobena je nadměrným hnojením v zemědělství, ale také emisemi oxidů dusíku z dopravy a průmyslu a emisemi amoniaku. Typickým projevem eutrofizace je přemnožení fytoplanktonu ve vodách (tzv. vodní květ), který může vést až k vyčerpání kyslíku z vody a úhyn ryb.

Prašnost

Specifickou částí tuhého spadu je polétavý prach, který je vytvářen tuhými částicemi s průměrem pod 10 µm (takzvaná frakce PM10). V poslední době velkého významu pro imisní monitoring získala takzvaná frakce PM2,5 (tuhé částice o průměru pod 2,5 µm) jako hlavní nosič rizikových prvků a perzistentních organických polutantů (POPs) v ovzduší.

Jak tuhý spad, tak i polétavý prach jsou specifickou částí celkové atmosférické depozice a proto mají stejné jednotky (kg/ha/rok nebo tun/km2/rok, apod.). Význam polétavého prachu spočívá především v tom, že je to hlavní dopravce rizikových látek ze znečištěného ovzduší do zemědělských půd a rostlin.

Místo pojmu poletavý prach se často používá název prašný aerosol, neboť na prašných částicích v ovzduší obvykle kondenzuje voda a vytváří kapalný obal kulovitého tvaru. Proto prašný aerosol představuje směs pevných a kapalných částic. Kapalná fáze vyniká vysokou reakční schopností, neboť se jedná o tenké vrstvy vody s velkou plochou rozhraní dvou fází, což má velký vliv na distribuci a mobilizaci škodlivých látek v životním prostředí. Mezi tuhé znečišťující látky patří i různé mikroorganizmy, označované někdy jako aeroplankton.

Zdrojem prachu jsou vysokoteplotní procesy, doprava a další lidské činnosti a ve velké míře i příroda sama. Většinu aerosolu tvoří sulfáty, nitráty, amonné ionty, organický materiál, materiál zemské kůry (částice půdy a hornin), kovy, mořská sůl, vodíkové ionty a voda.

Mezi prokázané účinky prachu, který proniká až do plicních sklípků a do krve, na lidské zdraví patří podráždění dýchacího ústrojí, respirační obtíže a onemocnění, snížení imunity, karcinogenní účinky až předčasné úmrtí. Problematika prašnosti nabývá na významu, protože množství této škodliviny ve vzduchu se nedaří snižovat.

Světelné znečištění

Světelné znečištění je v obecnějším smyslu jakékoli člověkem vytvořené světlo s nežádoucími vedlejšími účinky (oslnění, pronikání světla do příbytků, osvětlování toho, co není žádoucí atd.); specificky se toto označení používá pro rozptyl světla zejména  rozsáhlejších městských aglomeracích ze svítidel veřejného osvětlení, intenzivního nasvícení reklamních ploch, nešetrného architektonického osvětlení, velkých sportovišť, parkovišť, v menší míře i světlem unikajícím z budov a dalších zdrojů světla.

Světelné znečištění nám škodí, aniž si to uvědomujeme. Pro kvalitní spánek a důkladnou regeneraci organismu potřebujeme mít v noci tmu, podobně jako rostliny a živočichové. V důsledku působení světla je náš organismus v neustálém stresu, což se podepisuje na zdraví.

svetelne_znecisteni

Hluk

Hluk představuje závažný problém jak z hlediska životního prostředí, tak z hlediska lidského zdraví. Hluk je z biologického (medicínského) hlediska zvuk, škodlivý svou nadměrnou intenzitou. Účinek hluku je subjektivní (obtěžující, rušící soustředění a psychickou pohodu) a objektivní (měřitelné poškození sluchu). Hluk může mít charakter neperiodického zvuku. Periodický hluk (nadměrný zvuk tónového charakteru) typicky způsobuje poškození v místě hlemýždě zpracovávajícím příslušné frekvence. Pro měření intenzity hluku se používá nejčastěji jednotka decibel (dB), podobně jako u zvuku. Hluk prostupuje do budov z rušných ulic, ale také přímo z elektrických strojů a spotřebičů, které produkují tzv. brum, hluk střídavého.

Hluk nám škodí, i když jsme si na něj zvykli a nevnímáme ho. Naše tělo však na hluk neustále reaguje jako na jinou stresovou zátěž, z čehož  pak vznikají známé civilizační choroby.

0

Diskuse


Zapojte se do diskuse!